Je svátečný den a podle tradice se má o svátcích odpočívat. Dívám se do koupelny. Včera jsem tmavé prádlo naházela do pračky s tím, že ho dnes vyperu. Ještě váhám. Dávám odpovědi na neexistující výčitky sousedů o tom, že je svátek a prádlo by nemělo viset na balkóně. Dobře, ale kdo se má dívát na tu horu špíny.Ubránila jsem se. Peru a ... nic se neděje. Věším prádlo a zase nic nikdo nenamítá.
Teď už můžeme odpočívat? Kdepak, ještě je potřeba uvařit. Nemáme žádný hrneček, který by vařil nebo ubrousek, který by nám nabídl jídlo a ani pečení holubi nechtějí létat přímo do úst.
Tak, když se musí vařit, může se i prát a hotovka, jaképak s tím cavyky.
Proč mi záleží na tom, co kdejaký soused bude namítat? Nevím, vždyť nedělám nic špatného.
Horší je, když si člověk dělá násilí a setrvává v zaměstnání, ve kterém se necítí dobře .
Po ukončení střední školy jsem se nedostala hned na vysokou a tak strašně moc jsem si nepřála být úřednicí, zdálo se mi to nudné zaměstnání a myslím si to doposud, protože jsem se do úřadu dostala. Možná si to nemyslí úřednice, kterým se tam líbí, ale já nemohu pořád překládat papíry a dělat, že něco dělám. Jasné, že se tím třeba fyzicky neunavím, ale psychicky mne to moc vyčerpává, když není nic moc na práci. To bych pak raději snad skládala uhlí. Proč tam teda zůstávám??
Doma jsem taky nesvá, když manžel vaří. Ptám se ho, co potřebuje a montuji se tam aspoň tak, že myju nádobí. Mám takovou utkvělou představu, že musím pořád něco dělat - vařit, prát, uklízet. Až to všechno udělám, věnuji se sobě. Čtu, luštím křížovky nebo sudoku a lehnu si, když už na mne padá obrovská únava.
Já prostě pořád musím pracovat.
Když se zamyslím nad tím, co všechno je práce, zjišťuji, že práce není jen vaření nebo praní, žehlení, uklízení, ale i koupání nebo sprchování, mytí zubů. Chceš nebo nechceš, práce ti zabere většinu dne , jestli tedy nezůstaneš po celý den ležet v posteli a třeba se jen díváš na televizi.
Co mne vedlo k tomu, abych začala o sobě říkat, že nemohu žít bez práce? Možná to byla ta hora prádla, možná to, že ve mně nepořádek vyvolává takový neklid a nutí mne ho zlikvidovat. Nebo je to zvyk už z mládí, kdy nás máma nenechala zahálet a poháněla nás do práce a říkala: " Bez práce nejsou koláče."
A taky, že by letos nebyly, kdyby mne do pečení nepostrčila dcera, která však toho sladkého moc nesní. Víš proč jsem se do této práce tak nehrnula? Co oči nevidí, to jazyk ani nepotřebuje.
Možná v tobě slovo práce vyvolává nedobrý pocit nucení se do nějaké nelibé činnosti a takové práci se člověk raději vyhýbá, ale chceš nebo nechceš, bez práce nemůžeš žít
2024 © 